Aktivity na týden ( 15.3.-20.3.)

14. březen 2021

JARO JE TADY

Název ŠVP PV MŠ Klopina

„ KOUZELNÁ JABLŮŇKA – ANEB DÍVEJ SE, SÁHNI, POSLOUCHEJ, PŘIVOŇ SI“

8 3. – 12. 3. 2021

Téma týdne je : „Štěbetali vrabci na jabloni, že jaro přijde jako vloni“

Budeme se chystat na přivítání jara. Pozorujeme jarní počasí, změny v přírodě. Co se stalo se sněhem? Jaké kytičky můžeme venku objevit. Co se děje s ptáčky? Hlasitěji zpívají, vítají jaro. Děti, víte jak nejlépe poznáte, jak přichází jaro? Budete chodit do přírody, na procházky a tak trošku si budete hrát na detektivy. Hlavně se budete pořádně dívat. Co se vám podaří venku vypátrat? Co nového objevíte? To si dobře zapamatujte a můžete si to doma nakreslit, vyrobit nebo s rodiči vyfotit. Myslíte, že z vás budou dobří detektivové? Objevíte alespoň 2 jarní záhady? Já vám VĚŘÍM!!!

A kdybyste se nudily, tady vám posílám jarní aktivity.

1. JARNÍ HÁDANKY

1. Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze. KLÍČ

2. Každý z nich má k jaru klíč, copak je to? PETRKLÍČ

3. Malá kytka celá bledá, ze sněhu ven cestu hledá, při teplotě na nule, rozkvétají …..BLEDULE

4. Pod sněhem se tiše krčí, na paprsky čeká. Nevadí, že vítr hučí, voní do daleka. SNĚŽENKA

5. Hřeje, co mu síly stačí, kytičky to těší. Směje se na kluky ptačí, na auta i pěší. SLUNÍČKO

6. Každý na to kouká, civí, na jaře se dějí divy. Rozkvete vždy jeden pán. Víte který? TULIPÁN

7. Fialové drobné květy, všechny včelky se k nim sletí, Krásně voní do dálky, malé, drobné …FIALKY

8. Se sluníčkem přicházím, jaro vám všem ohlásím. Mám od něho zlatý klíč, jmenuji se PETRKLÍČ

9. Kdo má tělo pruhované, oblétává jarní stráně? Kdo pro nás med dělá? Správně, je to VČELA

10. Na komínech hnízda staví, u rybníků loví žáby. ČÁP

2. POHÁDKA PRO HOLKY I KLUKY K POSLOUCHÁNÍ

Popros maminku o přečtení pohádky.

Tato pohádka se asi bude líbit holkám.

Pohádka SNĚŽENKOVÁ VÍLA

Zuzana Řebíková

Sněženková víla byla jarní víla, která vládla všem sněženkám. Díky ní tyto jarní květinky zdobí zahrádky ještě před tím, než roztaje poslední sníh. Sněženková víla nosila krásné bílé šaty, ale přesto s nimi nebyla spokojená.

„Všechny ostatní jarní květinové víly mají šaty krásně barevné. Jen já musím nosit obyčejné bílé,“ vzdychala.

Marně se ji její kamarádky, Narcisková a Krokusová víla, snažily přesvědčit, že její šaty jsou nádherné.

„Žádná z nás nemá tak čisté a skvostné šaty jako ty. Jsou krásně bílé jako čerstvě napadaný sníh,“ ujišťovala ji Narcisková víla. „Jenže na sněhu vůbec nejsou vidět. Kdo si všimne sněženek, když sníh ještě neroztál?“ mračila se Sněženková víla. „To tvé žluté šaty na sněhu krásně září.“

„Ale tvoje šaty jsou tak půvabné. Bílé šaty mívají nevěsty a ty jsou vždy nádherné,“ přidala se Krokusová víla. „Tak si je vezmu, až se budu vdávat,“ dupla si nožkou Sněženková víla. „Teď chci mít šaty barevné jako máte vy.“

„Ale ty si nemůžeš šaty převléknout,“ vyděsily se ostatní víly. „Jsi Sněženková víla, pokud nebudeš jako sněženka vypadat, nemůžou sněženky na jaře kvést.“

Sněženkové víle to bylo jedno. Proč zrovna ona by měla mít nezajímavé bílé šatičky? Odlétla od svých kamarádek a začala se rozhlížet po nových šatech. Moc se jí líbí ty žluté, jako má víla Narciska. Dolétla mezi narcisky a domluvila se s nimi, že si od nich jedny šaty vypůjčí. Převlékla se a odlétla pryč.

Mezitím k narciskám dolétly její kamarádky a našly na zemi pohozené sněženkové šaty. Víly se lekly. Musí vílu Sněženku co nejdříve najít. Když nebude Sněženková víla ve svých šatech, zmizí sněženky ze všech zahrádek a trávníků.

Rozlétly se každá jiným směrem. Víla Narciska k lesu, víla Krokuska k městu. Víla Narciska po cestě letěla kolem zahrádek. Zastavila se a rozhlédla. Ráno tu ještě kvetly sněženky. Teď už po nich nebylo ani památky. Všechny sněženky ze zahrádek zmizely.

Víla Krokuska letěla kolem školky. Děti se zrovna vracely z procházky a byly nějaké smutné. Paní učitelky kroutily hlavami. Vydaly se s dětmi na procházku prohlédnout si jarní kytičky, ale nenašly ani jednu sněženku. Vůbec neví, jak je to možné.

Krokusová víla se otočila a letěla k lesu. Takhle to nepůjde. Musí spojit síly a co nejdříve najít Sněženkovou vílu. Za chvilku dohnala vílu Narcisku. Pořád ještě zamyšleně koukala přes ploty zahrádek. Víla Krokuska jí řekla, co právě zjistila u školky.

Víly přemýšlely, co dál. Najednou uslyšely slabounký pláč. Vydaly se tím směrem a našly pod větvičkou keře plakat Sněženkovou vílu.

„Pročpak tady tak sedíš a pláčeš?“ pohladily ji po vláskách. Víla zvedla uplakaná očka a vzlykla: „Když já jsem tak chtěla mít krásné žluté šaty, jako máš ty, Narcisko. Jenže teď je mám a na žádné zahrádce už nekvete ani jedna sněženka. Co tomu řeknou ostatní květinové víly? A co tomu řeknou děti, když se budou chtít se svými rodiči podívat na sněženky a žádné nenajdou? Sněženky přece jsou tak krásné kytičky s květy bílými jako čerstvě napadaný sníh nebo jako půvabné šaty nevěsty. “

Víly se na sebe podívaly. „Takže už ti nevadí, že bys nosila obyčejné bílé šatičky?“

„Ale vůbec ne. Chtěla jsem zářivé šaty, jako máte vy dvě, ale vůbec jsem si neuvědomila, že bílá barva je také důležitá. A bez bílé barvy by žádná sněženka nebyla sněženkou.“

„No, naštěstí se to dá snadno vyřešit,“ usmála se Krokusová víla a vytáhla sněženkové šaty, které vzala s sebou.

„Vy jste mi je přinesly?“ rozzářila se Sněženková víla a hned se do svých šatů převlékla. Zatočila se dokola a vzlétla. Rozletěla se nad okolní zahrádky, trávníky i parky. Všude zase kvetly sněženky. A mezi narciskami, krokusy a ostatními kytičkami jim to náramně slušelo.

Popros maminku o přečtení pohádky.

Tato pohádka se asi bude líbit klukům.

Pohádka O JARNÍM SLUNÍČKU

* Pohádka o jarním sluníčku. *

Jednou ráno se štěňátko Ferda vzbudilo a uvidělo, že jarní sluníčko svítí, každý kvítek na mezi vítá jaro a jarní motýlek létá z kytky na kytku. Taky vidí a slyší, že skřivánek letí do výše a vesele zpívá v oblacích. Taky štěňátko Ferda vesele zpívalo. „Už je tu jaro la la la lá." A myslelo, že až se Lojzík vzbudí, bude na zahradě si s Lojzíkem hrát. Sluníčko vidělo a slyšelo štěňátko Ferdu, že hezký zpívá. Chtělo si taky s Ferdou za zpívat, protože jeho služba byla těžká. Od jara do zimy, každý den, vždy stejná cesta po obloze. Vyhřívat prochladlou zem, bojovat s těžkými mraky, otvírat jarní kvítky, dávat chuť sladkému ovoci. Není divu, že se chtělo trošku pobavit. Opatrně sklouzlo z oblohy dolů ke štěňátku a nechalo se unášet větrem. Převalovalo se a houpalo na větrných vlnkách, ale vítr zafoukal prudčeji. Sluníčko se začalo kutálet stále níž a níž. A už bylo ve větvích nejvyšší jabloni v zahradě. Rychle se setmělo, jen na vrcholku jabloně svítilo matné světlo. „Co se děje?" lekla se všechna domácí zvířátka v zahradě – kachny, slepice, husy, králíci, prasátko Honza i štěňátko Ferda. „Kde je sluníčko?" „Myslím, že bychom ho měli hledat tam!" ukázalo štěňátko Ferda k velké jabloni. Odložilo na zem míč, který chtělo právě přihrát prasátku Honzovi a vydalo se Honzou za sluníčkem. Když dorazili na místo, stálo už pod jabloní několik zvířátek. Sluníčko pohlédlo dolů na štěňátko. „Ouvej, ouvej, to jsem to vyvedlo, Ferdo. Chtělo jsem si užít zábavy, a co si teď počnu? A co si počnou všichni ostatní?" fňukalo zesláblé sluníčko. „A proč zase nevystoupáš na oblohu?" zjišťovalo situaci štěňátko Ferda. „To nejde, paprsky se mi zamotaly do větví. Nemohu se vyprostit. Ani vítr mi nemůže pomoci." „Neboj se, sluníčko, určitě něco vymyslíme," řeklo štěňátko klidně. „Ferdo, Ferdo, mohl bych zkusit vymotat paprsky slunka z větví?" vypískl nadšeně jeden ze skřivánků. „Já, já, raději já. Jsem větší a rozumnější," přidal se hned starší bráška. „Možná byste to mohli zkusit spolu, ale může to být nebezpečné. Paprsky sluníčka mohou pálit!" řeklo štěňátko Ferda. „Ne, ne, nebojte se," ozvalo se sluníčko z vrcholku jabloně. „Moje paprsky jsou jenom vlahé. Nemám už mnoho sil." „Tak vzhůru do toho. Poletíte oba, kamarádi moji. Aspoň vyzkoušíte, jak se umíte dohodnout. Přeji vám hodně štěstí!" Štěňátko pohladilo skřivánky po křidélkách a ti se rozletěli přímo za sluníčkem. Všechna zvířátka napjatě pozorovala, co se bude dít. Skřivánci nejprve o něčem hovořili se sluníčkem a potom se pustili do práce. Paprsek po paprsku chytaly do zobáčků a protahovali větvemi jabloně. Vesele zpívali, pokyvovali hlavičkami a za chvilku bylo sluníčko na svobodě. „Hurá! Skřivánci zachránili sluníčko," volala zvířátka a všichni se radovali. „Děkuji ti Ferdo. A hlavně děkuji vám, ptáčkové milí, moc jste mi pomohli. Už musím běžet, protože mám na jaře hodně práce. Zatím ahoj!" Sluníčko vyskočilo na oblohu a rozzářilo se. Náhle bylo všude plno světla a tepla. Štěňátko Ferda si běželo hrát s Lojzíkem, skřivánci poletovali okolo a ostatní zvířátka si prohřívala vychladlé kožíšky na sluníčku. A pohádky o jarní sluníčku je konec!!!!